Honzíkova cesta

10. 9. 2012

Do našeho střediska už druhým rokem chodí vlče z rodiny, která nikdy nemá moc peněz nazbyt. Jak jsme si s takovou situací poradili?

Máme ve středisku jedno vlče, říkejme mu třeba Honzík. Vyrůstá od malička s matkou, jejím starším bratrem, babičkou a dědou ve starém domě, který je ve velmi špatném technickém stavu. Otec se k němu od narození nehlásí.  Nikdo z rodiny nepracuje, pobírají sociální dávky, jen v létě  chodí občas na brigády. Na schůzky často přichází bez věcí a ušmudlaný.

Na schůzky chodí  Honzík pravidelně a viditelně se mu v družině vlčat líbí. Do našeho střediska chodí již druhým rokem, začal chodit společně s předškoláky a letos nastoupil do první třídy. Družinoví rádci se s Honzíkem naučili velmi dobře pracovat.  Dnes už dobře vědí, co mu jde lépe a, s čím má naopak problémy – ostatně jako každé jiné vlče.  S Honzíkem mají občas víc práce, protože nemá z domova osvojené všechny základní dovednosti a návyky. Neuměl si například zavázat tkaničky, složit jednoduché puzzle a nebo se nechtěl s ostatními dětmi o nic dělit. V řadě z těchto věcí ale udělal za ty necelé dva roky úžasné pokroky.

Jeho složitější situace se projevuje ve chvíli, kdy máme jet na výpravu, která stojí peníze. Těch u nich v rodině nikdy není moc nazbyt.  Letos na podzim se nám ale i přesto podařilo dostat Honzíka na jeho první výpravu s přespáním. Jeho maminka se před odjezdem několikrát ptala, jaké všechny věci s sebou Honzík bude potřebovat.  Nabízeli jsme jí, že některé z nich můžeme Honzíkovi půjčit nebo dát. Ona to ale odmítla s tím, že všechno sežene. Ráno přišel Honzík hrdě v určený čas ke klubovně. Věci měl sbalené ve starém batohu, kterému nefungovaly žádné zipy. Všechny věci měl pro jistotu ještě v igelitových sáčkách, kdyby pršelo. Jako spacák měl několik let nevětraný dekáč a na nohou měl místo pohorek o tři čísla větší zděděné kecky po strejdovi.  Zimní bundu neměl, protože prý bude stačit mikina a čepice. Honzík přesto odjel na výpravu spolu s námi a myslím, že si jí náramně užil.

Honzík měl také v minulém roce úplně odpuštěnou registraci, letos jsme se s jeho maminkou domluvili na tom, že může zaplatit o dva měsíce později. Zjišťovali jsme si také možnosti, jak pro některé náklady spojené se skautováním využít některé ze sociálních dávek. Honzíkova mamka o ně však zatím žádat nechce.

Myslím, že i pro ostatní děti je dobré, když vedle sebe vidí někoho, kdo nemá všechny věci značkové a vše, co by chtěl a přesto s ním může být spousta zábavy. Hodně dbáme na to, aby se děti něčemu takovému neposmívaly a nezesměšňovaly nikoho kvůli tomu, jak vypadá. Je to rozhodně lepší řešení, než aby si děti za Honzíkovými zády šuškaly.

Alena Štálová – Pú

Další příběhy začlenění najdete zde: KamzíkSkokanČokyVašíkHonzík.