Poruchy chování

Co jsou poruchy chování

Poruchy chování představují problémy spojené s přizpůsobivostí v běžném sociálním prostředí, respektováním autorit a obecně přijímaných pravidel společenského chování. Poruchy chování jsou charakteristické projevy jedince, které se vymykají přiměřenému chování dané věkové a sociokulturní skupiny.

Poruchy chování mohou mít velmi širokou škálu projevů – u dětí a dospívajících bývají nejčastěji uváděny:

  • dětská neposlušnost a nekázeň,
  • vzdorovitost,
  • negativismus,
  • lhaní,
  • záškoláctví, útěky, toulání,
  • patologické závislosti (drogové závislosti včetně alkoholismu a nikotinismu, gamblerství, závislosti na kultech nebo sektách apod.),
  • sebevražedné jednání,
  • krádeže,
  • agresivita a šikanování,
  • sexuální deviace atd.

Je však třeba brát na vědomí, že posuzování některých projevů chování může být velmi subjektivní      a citlivé. To, co například jeden učitel označuje za drzost, vzdorovitost, nebo dokonce agresivitu žáka, hodnotí druhý jako formu asertivního chování. Hranice mezi agresivitou a asertivitou je do velké míry kulturně podmíněná. (Slowik, J.: Komunikace s lidmi s postižením. Portál, 2010.)

Diagnostika poruch chování (vycházející z Mezinárodní klasifi kace nemocí, 10. revize (MKN-10) určuje čtyři základní projevy poruch chování:

  • agresivita (může být proti lidem, zvířatům, věcem i sobě samému),
  • úmyslné poškozování věcí a majetku,
  • porušování pravidel, delikty,
  • nepoctivost – lži, krádeže, podvody.

Klasifikace poruch chování

Poruchy chování jsou charakterizovány opakujícím se trvalým obrazem disociálního, agresivního       a vzdorovitého chování.

Poruchy chování můžeme dělit podle kritéria společenské závažnosti na:

  •  disociální – nespolečenské, ale zvládnutelné běžnými pedagogickými prostředky               (např. kázeňské přestupky, negativismus, neposlušnost, lži),
  • asociální – porušují normy, ale ne právní předpisy; škodí především sami sobě                   (např. útěky, sebepoškozování, závislosti),
  • antisociální – protispolečenské, svým chováním poškozují společnost i sebe                  (veškerá trestná činnost).

Důležitou roli u poruch chování hraje také prognóza jejich dalšího vývoje. Faktory pro horší prognózu jsou: vznik v útlém dětství, projevy v domácím i cizím prostředí, špatné vztahy s vrstevníky, jiné přidružené poruchy (porucha pozornosti, hyperaktivita, impulzivita), špatné rodinné zázemí, sociální vyloučení.

Porucha chování v dětství je prediktorem rizikového chování v adolescenci a dospělosti:

  • jen u 12–20% osob, které měly v dětství poruchy chování, se podařilo poruchu kompenzovat      a jsou zcela bez následků,
  • 27– 49% chlapců a 21–33% dívek, u kterých se projevila porucha chování do 15 let, mělo v dospělosti poruchy osobnosti.

Proto je nutná především včasná diagnostika poruchy chování a na ni navazující terapeutická a nápravná práce s dítětem v sociálním kontextu (tedy ve spolupráci s rodinou, sociálním okolím).

Příčiny poruch chování

Poruchy chování jsou nejčastěji vázány na sociálně podmíněné příčiny – nepodnětné nebo patologické rodinné prostředí, nesprávné výchovné postupy, vliv negativně orientovaných vrstevníků atd.
U řady jedinců však můžeme najít různé druhy psychických poruch a onemocnění (disociální poruchy osobnosti, afektivní poruchy), mentálního postižení nebo projevů hyperaktivity.

U poruch chování je častá kombinace různých příčin. Na jejich vzniku se podílí faktory:

  • sociální (zanedbání, nedůslednost ve výchově, příklad rodičů – kriminalita, závislosti, konflikty),
  • psychologické (hyperaktivita, nižší rozumová úroveň, jazyková bariéra, prodělané trauma),
  • biologické (defi city v autonomním nervovém systému, záchvatovitá onemocnění, genetika).

Naopak jako protektivní faktory (pomáhají chránit před vznikem poruchy chování) působí dobrý vztah s rodiči, přátelé s prosociálními zájmy, dobrá inteligence a úspěšnost.

Jak pracovat s dětmi s poruchami chování

zásady při práci s dětmi s poruchami chování

Těžší formy poruch chování, jako krádeže, šikanování, sebevražedné jednání nebo patologické závislosti, si vždy žádají pomoc odborníků. My se v této kapitole zaměříme na základní zásady práce s lehčími formami poruch chování, jakými mohou být neposlušnost a nekázeň, vzdorovitost nebo lhaní.

Na nápadné a rušivé chování máme tendenci reagovat emocionálně. Často si to začínáme brát osobně, jsme podrážděni chováním rušícího dítěte a snažíme se ho přimět, aby s vyrušováním přestalo. Cílem dítěte přitom často bývá snaha o vynucení pozornosti. Podrážděná reakce vedoucího mu tedy signalizuje, že jeho chování splnilo účel, a bude ho nejspíš opakovat. Je tedy vhodné na nežádoucí chování nereagovat (pokud není třeba jednat, např. ve chvíli, kdy dítě vymlacuje okna nebo bije kamaráda). Naopak každou chvíli, kdy má dítě žádoucí chování, je třeba posilovat – chválit, všímat si dítěte. Důležité je, aby děti v oddíle měly samy od sebe pocit, že jim vedoucí rovnoměrně věnují svou pozornost. V tom případě své vyrušování a upozorňování na sebe omezí.

Proto je velmi důležité, abychom se jako vedoucí naučili zacházet se svými pocity zloby
a vzteku. Ve většině případů je vhodné zůstat klidný a jasně dítěti vysvětlit, co se nám na jeho chování nelíbí. Oplácení zraňujícího chování by jen rozpoutalo řetězec, který se pak jen těžko zastaví. Důležitou roli hraje také soubor pravidel a norem, na kterých se vedoucí a členové oddílu ideálně předem domluví. Děti by měly mít možnost být při tvorbě pravidel, která budou na schůzkách a výpravách dodržována, ta by neměla být jen jednostranně určována vedoucím. Děti by pak dobrovolně měly přijmout jejich dodržování i případné tresty za jejich nedodržení (ideálně opět předem dohodnuté). Odměny či tresty by měly následovat bezprostředně na ono chování dítěte, aby si je s tím chováním spojilo (neodkládejte tedy tresty ani pochvaly až na konec schůzky nebo hry).
Kromě obecných pravidel se všemi dětmi v oddíle si můžete dohodnout „pravidla“ nebo „dohodu“ i zvlášť s jedním dítětem, které má v něčem nějaký výchovný problém (např. „když nebudeš celou hru podvádět, můžeš vybrat další hru“ nebo „pokud na schůzce několikrát poslechneš napoprvé, oba víme, že s tím míváš problém, budeš kapitán družstva při fotbale“).

Velký vliv má na dítě také skupina jeho vrstevníků. Toho můžeme cíleně velmi dobře využívat právě ve skautském oddíle nebo družině. Každá skupina má své specifi cké normy. Ten, kdo je nepřijme, bývá skupinou odmítán. Naším cílem je, aby v oddíle fungovaly normy a pravidla, které budou napomáhat předcházení různých forem poruch chování (nebudeme si vědomě lhát, nebudeme odmlouvat a odsekávat apod.) Ideálním prostředkem je osobní příklad vedoucích; dalším cílené vytváření těchto norem (např. společná diskuse o závazcích a pravidlech dodržovaných na táboře, schůzkách, jejich sepsání a stvrzení podpisem).

Při práci s poruchami chování je důležité zjistit všechny okolnosti, za kterých k problémovému chování dochází. Může se vyskytovat třeba jen v kontaktu s určitými osobami, skupinou osob nebo jen v určitých situacích. Důležité je i zjistit účel, za kterým dítě takové chování používá. Problémové chování totiž může často být obranou v zátěžové situaci, kterou dítě neumí jinak vyřešit.

ŘEŠENÍ/LÉČBA PORUCH CHOVÁNÍ

Důležité je oddělit psychické poruchy (ty může odhalit jen vyšetření u psychiatra nebo psychologa, tentaké navrhne vhodnou léčbu) a sociálně nebo výchovně podmíněné poruchy (u nich můžeme pracovat na jejich nápravě a také jim preventivně předcházet).
Nejúčinnější je předcházet těmto poruchám v dětském věku a v období dospívání, kdy si člověk vytváří vlastní hodnotový systém a automatické vzorce chování. Nejvýznamnější roli samozřejmě hraje rodina, dále pak škola, ale i další instituce a organizace (včetně Junáka), které se na výchově dítěte podílejí.

Pro nápravu poruch chování jsou účinné následující možnosti:
• rodičovský trénink (učí se, jak postupovat ve výchově, jak zvládnout své dítě),
• psychoterapie dítěte (učí se zvládat vztek, zacházet s agresivitou),
• rodinná terapie (posiluje narušený vztah mezi dítětem a rodičem),
• nácvik sociálních dovedností dítěte (učí se, jak správně reagovat v určitých situacích nekonfl iktně),
• medikace (antipsychotika pro zmírnění agresivního chování).

Jak na poruchy chování ve skautském oddíle

Skautská výchova ve skautských oddílech se vyznačuje úzkou vazbou mezi dětmi a vedoucími, kteří s nimi jsou v pravidelném a docela úzkém kontaktu. Jsou zde tedy dobré podmínky pro pozorování dětí a včasné rozpoznání případných poruch chování u dítěte.
Doporučujeme tedy cíleně pracovat s pozorováním dětí, diskutovat o jejich vývoji i projevech v kolektivu vedoucích a pečlivě zkoumat znaky, které by mohly vést k rozpoznání některých druhů poruch chování. Včasný zásah může být v této oblasti leckdy velmi důležitý a zabránit horším následkům.

Lehčí projevy poruch chování jako lhaní, neposlušnost a vzdorovitost jsou samozřejmě něčím, co do skautského oddílu nepatří, ale zároveň nejsou tím, co by mělo rovnou vést k vyloučení dítěte z oddílu. U mladších dětí se naopak oddíl, osobnost vedoucích i společná síla skupiny nabízejí jako jedinečné prostředky k tomu, tyto projevy u dítěte potlačovat a posilovat opačné pozitivní projevy chování. Skautské oddíly se svým programem nabízejícím kvalitní vztahy a smysluplné trávení volného času jsou zároveň vhodnou prevencí před rozvojem poruch chování u dětí.

Pozorování dětí

Práce s pozorováním dětí na vůdcovském kurzu Růžový boubel 2009/2010
Na vůdcovském kurzu Růžový boubel 2009/2010 jsme se v rámci zaměření na téma znevýhodnění jako jeden ze tří pilířů kurzu také podrobně zaměřili na práci s pozorováním dětí. Pozorování a individuální práci s dětmi, která z takového pozorování vychází, totiž pokládáme za účinný a důležitý nástroj při začleňování dětí s různými druhy znevýhodnění do dětského kolektivu.

Účastníky kurzu jsme proto rozdělili do čtyř menších skupin (každá měla 5–6 členů). V první fázi jsme účastníkům zadali, aby si vybrali tři děti z oddílu a ty při příštím setkání skupiny podrobněji představili (mohlo jít o dítě s některým druhem znevýhodnění, ale nebylo to podmínkou). Kromě představení dítěte měl každý vedoucí připravit dlouhodobější plán, na čem v jeho chování by chtěl u dítěte pracovat (to vycházelo z pozorování a ze zjištění toho, s čím má problémy / co se mu daří), a první konkrétní kroky, které k tomu mohou vést. Na každém dalším víkendu člen skupiny u jednoho dítěte popsal, jak se plánovaná práce s ním za uplynulé období dařila nebo nedařila, a jaké plány zvolil pro nadcházející období. Ostatní členové skupiny pak jeho počínání krátce okomentovali.
Účastníkům jsme doporučovali, ať si výsledky pozorování pravidelně zapisují, aby se k nim mohli vracet a mohli sledovat vývoj (úspěchy i neúspěchy) při jejich dlouhodobé práci s dítětem. Může k tomu sloužit složka v počítači, vůdcovský zápisník nebo osobní list každého člena oddílu, který si pro tuto příležitost můžete vytvořit.

Toto pravidelné setkávání bylo účastníky kurzu hodnoceno velmi kladně. Ve skupinách se objevila celá řada zajímavých situací, které byly inspirací i pro ostatní vedoucí, kteří se s nimi dosud v oddíle nesetkali.

S kým můžu spolupracovat

V oblasti poruch chování je opravdu nejvhodnější hledat rady u odborníků. V případě, že se u dítěte v oddíle setkáte s některými projevy poruch chování, je vhodné samozřejmě (ideálně ve spolupráci s rodiči, pokud je to možné a pokud s tím souhlasí) kontaktovat školního psychologa nebo psychologa v pedagogicko-psychologické poradně. Fungování dítěte v oddíle a vaše zkušenosti pro něj mohou být cenným zdrojem informací.

Děti z dětských domovů, které jsou bez závažnějších poruch chování, mohou běžně docházet do dětských oddílů, proto by váš oddíl neměl při roznášení náborových letáků tato místa vynechat.

SpV doporučuje např. tuto literaturu. S jakýmkoli dotazem k tomuto či jinému tématu se neváhejte obrátit na naši poradnu.

Autorkou článku je Marie Vlasatá – Bedla