Zrakové postižení

Co je zrakové postižení

Osoby se zrakovým postižením tvoří velmi pestrou skupinu, medicínská diagnostika zrakového postižení proto vždy definuje typ vady a její stupeň. Za člověka se zrakovým postižením přitom považujeme pouze toho, kdo ani při použití optimální brýlové korekce nemá zrakové vnímání
v normě.

  • Typy zrakových vad můžeme rozdělit do pěti skupin: omezení zrakové ostrosti, postižení šíře zorného pole, okulomotorické problémy (vadná koordinace očí – např. šilhavost), obtíže se zpracováním zrakové informace v centrální nervové soustavě (oko i zrakový nerv jsou v pořádku, ale zrakové centrum v mozku informaci nedokáže zpracovat) a poruchy barvocitu.
  • Stupně zrakových vad hodnotí různí autoři různě, dle WHO (World Health Organization) je to pět stupňů od střední slabozrakosti až po úplnou nevidomost (střední slabozrakost, těžká slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost, úplná nevidomost).

Z takto suše definované medicínské diagnózy ovšem nezískáme představu o tom, jak s dítětem pracovat. Zrakových vad je mnoho a jejich variant a kombinací ještě více. Pokud máme s dítětem správně pracovat, rozvíjet všechny jeho možnosti a zároveň neopomínat možná rizika, musíme znát jeho skutečný zdravotní stav. Ten nezjistíme v tabulkách ani v knihách či na internetu, ale jedině od ošetřujícího lékaře a speciálního pedagoga. Vyskytnou-li se nějaké nejasnosti, zvláště co se týče možností dítěte a aktivit, které jsou pro něj naopak rizikové, je nutné se lékaře na konkrétní podrobnosti doptat. Například u dítěte, které má zbytky zraku, je nutné se doptat, zda smí skákat, zda smí viset hlavou dolů (kvůli nitroočnímu tlaku) apod. U dítěte se zjištěným světlocitem zase zjišťujeme, do jaké míry je na světlo citlivé, zda tuto jeho schopnost můžeme využívat k lepší orientaci v prostoru nebo zda je naopak třeba dbát na to, aby nesedělo proti přímému slunečnímu světlu.

Jak pracovat s dětmi se zrakovým postižením

Odborná literatura uvádí, že až 80 % smyslových vjemů vnímá člověk zrakem a jen asi 7 % sluchem. Ovšem kvantita není všechno, za normálních okolností nám především sluch umožňuje komunikovat jazykem, a to je to, co člověka dělá člověkem a umožňuje mu abstraktní myšlení. Nevidomý používá mluvený jazyk (např. češtinu) podobně jako vidící člověk, proto je vzájemné porozumění člověka bez postižení s nevidomým mnohem snazší než třeba s neslyšícím, který komunikuje na základě zraku jazykem výrazně odlišným (viz sluchové postižení).

S dětmi se zrakovým postižením musíme, stejně jako s ostatními dětmi, pracovat s velkým důrazem na jejich individualitu. Je třeba znát dobře jejich vadu a z ní vyplývající možnosti i omezení (viz výše). Přesto ale platí několik obecných zásad, kterých je třeba se při kontaktu s dítětem držet.

Lidé se zrakovým postižením jsou normální lidé, kteří mají své individuální povahové rysy a různé přednosti i nedostatky jako ostatní.

  • Při kontaktu s dítětem jednejme přirozeně a prakticky. Pozdrav a oslovení jménem můžeme v rušném prostředí doprovodit lehkým dotykem na předloktí, aby bylo jasné, že mluvíme právě k němu.
  • Přestože se s dítětem již známe, může být dobré mu při představení zopakovat svoje jméno („Ahoj Johny, to jsem já, Tukan, jak se dnes máš?“). Poznávat lidi podle hlasu pro něj může být zejména v nečekaných situacích velmi náročné a ne každý si hlas zapamatuje hned po několika prvních setkáních.
  • Lidé spolu do značné míry komunikují pomocí mimoslovních signálů, jako jsou gesta, posunky a mimika. Při komunikaci s nevidomým tedy nezapomínejme na to, že nevidí naše gesta a že neverbální sdělení je vhodné nahradit slovy. Mluvme s dítětem průběžně o tom, co se okolo něj děje, aby nebylo zmatené a necítilo se osaměle. Dávejme však pozor na to, aby dítě nebylo neustálým komentováním „bombardováno“, ani běžně vidící člověk přeci nesleduje své okolí neustále s napjatou pozorností.
  • Nepoužívejme neurčité výrazy typu „támhle“, které bez doprovodného gesta ztrácejí smysl.
  • Při uvádění stran pamatujme na jejich relativitu, výraz „vlevo“ doplňme upřesněním např. „z tvého pohledu“. Při instrukcích se neustále snažme o co nejpřesnější slovní popis, věta jako „tohle donesete támhle“ totiž nevidomému dítěti postup příliš nepřiblíží.
  • Nevíme-li si s něčím rady, nezapomínejme, že jsme na všechno dva. Dítě se možná již do podobné situace dostalo, a není pro něj proto tak nová jako pro nás!
  • Velký hluk velmi ztěžuje samostatný pohyb, protože dítě nemá dostatečnou sluchovou kontrolu. Mimo to má ztíženou situaci pro poznávání hlasů lidí okolo sebe, a je pro něj proto velmi obtížné se v takovém prostředí zorientovat. Nezapomínejme na to a upozorněme na to také ostatní děti.
  • Vstoupíme-li do místnosti, ve které je osoba se zrakovým postižením, dejme o sobě vědět. Obdobně oznámíme svůj odchod, aby dítě později třeba nemluvilo do prázdna, a nedostalo se tak do nepříjemné situace.
  • V komunikaci s dítětem se nevyhýbejme slovům „podívej se“, „koukni“, „prohlédni si“, „vidíš to?“ a podobně, ačkoliv prakticky jimi rozumíme „nahmatej“ a „osahej si“. Dítě těmto běžným výrazům snadno porozumí, a pokud bychom se je snažili vynechávat, budeme na jeho postižení naopak zbytečně upozorňovat a nebudeme schopni mluvit přirozeně.
  • Vyhněme se ironii, není vhodnou formou komunikace s dětmi a děti se zrakovým postižením mohou mít ještě větší problémy s chápáním ironie než ostatní.
  • Pokud dítěti něco ukazujeme, snažme se mu to ukazovat z jeho směru. Tedy například pokud je učíme krájet si maso nožem, přistoupíme k němu zezadu, vezmeme jeho ruku a vedeme ji tak, jak má později pracovat samostatně. Pokud bychom byli naproti sobě, ukázka by zbytečně ztrácela na názornosti a byla by pro dítě směrově nepřehledná.

Jak na zrakové postižení ve skautském oddíle

Hry se musejí do určité míry nevidomému přizpůsobovat. Pozor však na přílišné přizpůsobování, nesmí to být na úkor ostatních dětí. Pro nevidomé dítě je důležité, aby se naučilo žít mezi ostatními, a musí si zvyknout na to (ačkoli to možná zní příliš drsně), že v životě se mu nebude vždy všechno přizpůsobovat. Vedoucí po ostatních dětech nemůže chtít, aby se kvůli jednomu jedinému dítěti příliš omezovaly. Dále je důležité pochopit, že ne vždycky se dá program nevidomému přizpůsobit. Určitě se mnohokrát stane, že nevidomý se programu nebude moci zúčastnit. To je naprosto přirozené a musí se s tím počítat. Zároveň by nevidomý neměl být z programu vyřazen úplně, může při hře např. dělat rozhodčího, počítat body apod.

Ostatní děti by měly vědět, že musí nevidomého kamaráda vždy vzít za ruku, když někam půjdou. Obvykle k tomuto úkolu přistupují naprosto přirozeně, mnohdy s menšími zábranami než dospělí. Je vhodné, aby dítě se zrakovým postižením chodilo s ostatními dětmi a ne pouze s vedoucími, ačkoli ti třeba dokáží dítě vést lépe a bezpečněji. Kontakt s vrstevníky má pro každé dítě nezastupitelnou roli, proto bychom ho dětem se zrakovým postižením neměli omezovat.

Aktivity, při nichž mají děti číst nebo psát, musíme většinou formálně upravit. Dle stupně vady použijeme buď písmo běžné velikosti (při vadách s omezením zorného pole), zvětšené písmo nebo písmo na kontrastním pozadí (při různých stupních slabozrakosti) nebo Braillovo bodové písmo (při praktické nebo úplné nevidomosti). Ke psaní Braillovým písmem potřebujeme nějakou pomůcku – nejčastěji Pichtův psací stroj, popř. speciální tiskárnu, Dymo kleště, Pražskou tabulku aj. Pichtův psací stroj je pomůckou poměrně těžkou a rozměrnou, proto ho nejspíš vezmeme pouze na tábor a nebudeme dítě nutit k nošení psacího stroje na každou družinovku. Mnohdy si vystačíme pouze s diktováním (nevidomý místo zapisování diktuje text někomu jinému, zpravidla vedoucímu).

Při běhání a pohybu využijeme různé možnosti: běh s průvodcem za ruku (nejrychlejší způsob pohybu, avšak se značným omezením svobody), běh za zvukovým signálem (pomalejší způsob), běh s přidržováním (např. podél nataženého provázku, rolničkové gumy apod.) nebo běh podle slovní navigace (většinou je k němu třeba už jistá sehranost navigátora a běžícího).

Při hrách zaměřených na hledání předmětů je třeba dát nevidomému dítěti jeho vlastní prostor, kde bude hledat. Ten by měl být opět jasně ohraničený a předměty v něm nemusejí být obvykle nijak schované, „pouhé“ hledání předmětů položených na zem je dostatečně obtížným úkolem.

Při míčových hrách můžeme využít ozvučený míč (s rolničkami nebo elektronický, který vydává zvuky i v momentě, kdy se nepohybuje).

Při kreslení můžeme využít tzv. kreslenku neboli rytí něčím ostrým (propisovací tužkou do fólie, nebo kreslení nahradit modelováním. Dále můžeme obrázky zhotovovat lepením různých hmatných materiálů, reliéfní pastou apod. Možností je celá řada, a když se o tuto oblast začneme více zajímat, jistě objevíme pro každou konkrétní situaci optimální způsob zobrazování.

S kým můžu spolupracovat

Při jakémkoli problému, nejasnosti či nejistotě se nebojme v první řadě zeptat samotného dítěte nebo jeho rodičů. Dále je jistě na místě spolupráce s odborníky, kteří nám dokáží zodpovědět naše otázky nebo doporučit nejlepší postupy.

SpV doporučuje např. tyto odkazy a literaturu. S jakýmkoli dotazem k tomuto či jinému tématu se neváhejte obrátit na naši poradnu.

Autorkou článku je Klára Kochová – Miramis