Jak to bylo se Střevlíkem

26. 2. 2014

ADHDJe ráno, něco málo po šesté. Spím v podsadovém stanu na letním táboře a zbývá ještě hodina do budíčku. Probudí mě bouchání na celtu a křik malého kluka. „Myslíš, že ještě spí?“, ptá se druhého a nepřestává s boucháním. Než jsem stihla něco říct, vyřešila to druhá vedoucí a do budíčku jsem spala dál. Takto jsem poznala Střevlíka – chlapce s ADHD.

Od zmíněného tábora vedu každý týden schůzky družiny, do které Střevlík patří. Letos je to už třetí rok. Na začátku jsem si myslela, že má jen víc energie, a proto neposedí. Často vyrušoval, rozptyloval ostatní, neplnil úkoly, zapomínal věci doma, uprostřed schůzky vstával ze židle a začal běhat po klubovně. Nevěděli jsme, co s ním. Rodiče nám sami pomoct nedokázali, Střevlík dělával to samé i doma, ze školy nosil špatné známky a učitelé ho jen napomínali.

Začali jsme přemýšlet, jak to udělat, aby alespoň chvíli poseděl a dokázal s ostatními spolupracovat. Jako první nás napadlo zařadit akční aktivitu na úvod schůzky a poté do každé hry zařadit co nejvíc pohybu. Střevlík se začal zlepšovat. Dokázal sice udržet pozornost opět jen chvíli, ale byl to krok dál. Začalo ho bavit uzlování, na schůzky chodil mnohem raději.

Na dalším táboře jsme ho v podstatě nepoznávali. Měl hodně prostoru pro pohyb a na program pak přišel klidný. Dokázal dobře vnímat, když jsme mu něco říkali, ve stanu měl pořádek, spával až do rána.

Problém byl jen s hlídkami. Pokud spal přerušovaně, probudil se ráno unavený, jako by nespal vůbec. A než vůbec vylezl ze spacáku, budili jsme ho i 5 minut. Později nám jeho rodiče prozradili, že musí spát bez přestávek. Pokud bude držet poslední hlídku, ráno bude odpočatý.

Další rok schůzek jsme zkusili sepsat pravidla družiny. Když je měl stále před očima, bylo pro něj jednodušší je dodržovat, navíc mu byly vzorem ostatní děti. Důležité bylo také to, že jsme Střevlíka nechávali, aby opakoval vše, co jsme dětem vysvětlovali. Například všem zopakoval pravidla hry. Díky tomu si je zapamatoval a zvykl si tak při vysvětlování čehokoli dávat pozor, aby o něco nepřišel.

Aby nezapomínal na plnění povinností, píšeme mu věci do deníku a rodiče pak doma vědí, co má za úkol. Navíc funguje úmluva s dalším členem družinky, který mu se složitějšími úkoly pomáhá a připomíná mu, co má přesně udělat. Na posledním táboře dokázal Střevlík všechny rozesmát a unavit čtyři vedoucí, ale hlavně nám všem ukázal, že má cenu vymýšlet a kombinovat různé metody, jak s ním pracovat.

Rodiče s ním začali navštěvovat pedagogicko-psychologickou poradnu, do oddílu chodí rád, konečně se mu i na táboře moc líbilo. S rodinou udržujeme kontakt, mluvíme o Střevlíkově chování a hledáme, co dál můžeme zlepšit.

Bála jsem se, že bude pro družinu přítěží, ale teď vidím, že bych o něj přijít nechtěla. Je to velká škola trpělivosti a schopnosti improvizovat jak pro mě, tak pro ostatní členy družiny.

Naučil nás toho mnohem víc než jakákoli příručka.

Barbora Staňková

Tento příběh je převzatý z příručky ADHD – vím, co s tím?!, která vám možná přišla společně s březnovým časopisem Skauting a kterou si můžete stáhnout na webové stránce spv.skauting.cz.