„Lidí s postižením není málo, jen mezi námi pořád nějak nejsou…“

10. 11. 2014

slavka2S koordinátorkou výstavy Naše cesta z nadace Sirius Slávkou Hockou o tom, jaké to je, mít na starosti tým 140 lidí, a jak připravit interaktivní výstava, která má přiblížit tělesné, sluchové či zrakové postižení.

Jak jste se dostala k organizování výstavy Naše cesta?

Já osobně náhodou (smích). Původně jsem elektrikář, ale kromě toho jsem studovala i pedagogiku. Dlouhá léta jsem se zabývala maloobchodem, následně jsem začala dělat poradenství velkým firmám; zprvu ohledně IT, postupně i ohledně lidských zdrojů. Ráda řídím složité projekty, ráda dělám náročné věci, které se dotýkají více oborů. A když jsem dostala nabídku na tento projekt, fascinovalo mě, že je opravdu multioborový: je tam marketing, PR, znalosti o zdravotním postižení, vše o dětech, pedagogice, vzdělávání obecně… a zároveň je to o tom postavit výstavu, zorganizovat ji, aby tam byli věci, lidi, výplaty. Je to takové řízení malého podniku, který postavíme, a pak zase zbouráme.

A jak jste se dostala k tématům, kterým se výstava věnuje?

K nim jsem se dostala na stáži v Anglii, kde jsem zažila jistý šok. První člověk, se kterým jsem měla v anglickém Nestlé pohovor, byl marketingový manažer, který byl na vozíčku. Byl to pán, který byl od 8 let ochrnutý od pasu dolů, měl ženu, dvě děti, každý den jezdil do práce, prostě udělal kariéru. A já jsem do té doby vnímala lidi na vozíčku spíš jako někoho, kdo sedí doma. Do té doby to pro mě bylo tak, že když má někdo úraz, jde do invalidního důchodu. To mě hrozně zaujalo a změnilo to můj pohled na věc. Bohužel, v Čechách jsem od té doby prošla desítky a možná stovky podniků a úřadů a nikde jsem nenarazila na pracujícího vozíčkáře, který by mě obsluhoval nebo se se mnou třeba bavil o obchodě. A to nemluvím o lidech nevidomých nebo sluchové postižených. I proto mě ta nabídka tak zaujala; protože si myslím, že tady je opravdu v naší společnosti něco špatně. Lidí s postižením není málo, jen mezi námi pořád nějak nejsou v roli plnohodnotných partnerů.

Měla jste na starosti i loňskou výstavu Moje cesta?

Ne, shodou okolností jsem nastoupila právě v den, kdy loňská výstava skončila. Bohužel jsem ji ani nestihla vidět, což se projevilo jako výhoda i nevýhoda. Stejně jako loni je zaměřená na oblast tělesného, zrakového a sluchového postižení. Což nám pořád nechává určitý dluh vůči nositelům například mentálních nebo psychických poruch. Ale my věříme, že pokud lidí začnou respektovat alespoň tu fyzickou, mechanickou psychickou odlišnost, budou vstřícnější i k těm obtížnějším tématům.

Na co jste ohledně výstavy obzvlášť pyšná, co se vám povedlo?

Nejvíce pyšná jsem na průvodce. Záměrem výstavy bylo nemluvit o lidech s postižením bez nich. A nám se podařilo, jak v Brně, tak v Praze, postavit tým, kde je regulérně třetina lidí s postižením. A musím říct, že tito lidé jsou tahouny celého projektu, bez nich by to nešlo.

Jak máte zatím ohlasy od návštěvníků?

Ohlasy jsou úžasné. Trochu nás to i děsí, protože například rezervační systém pro školy, který funguje tak, že pouštíme skupiny s intervalem 15 minut, se naplnily během deseti dní. Snažíme se posilovat a hledat alternativní cesty k řešení, ale blíží se okamžik, kdy budeme muset někoho odmítnout, prostě proto, že se nám nevejdou ani do foyer (smích). I reakce ostatní veřejnosti je příznivá. Přestože jsme akci nepromovali nijak výrazně (neměli jsme třeba billboardy), tak i veřejnost chodí a kapacita je naplněná i o víkendech. Především díky školním dětem, které tam berou svoje rodiče a příbuzné.

Zmínila jste se o propagaci směrem k veřejnosti. Zajímalo by mě, na co jste si při přípravě výstavy dávali pozor, jak je s tímto tématem dobré pracovat?

Ano, to je největší oříšek. My se snažili, aby ta propagace byla hezká, zajímavá, abychom tam přilákali co nejvíc lidí. Ale… jakmile řeknete „zdravotní postižení,“ tak velkou část lidí odradíte. Ale zase když to neřeknete, tak se vám může stát, že vám na výstavu Naše cesta přijde pán, který si myslí, že to bude o cestování. To se nám stalo (smích). Takže jsme to udělali formou otázek (Jak si nevidomý píše poznámky?), které jen naznačují, o jaké téma se jedná. Navíc jde i o slovo „výstava“; to když řeknu, tak si představíte obrazárnu. Když řeknu „interaktivní,“ tak vás možná napadne, že tam budou nějaké hračky. Ale to vůbec nepřiblíží to, co tam máme. To virtuální prostředí… čeština na to nemá výraz. Možná „tematický park,“ ale to je převzaté z angličtiny a nikdo tomu moc nerozumí.

Výstava je koncipovaná hodně pro děti. Máte nějaké tipy pro vedoucí oddílu, jak téma fyzického postižení předávat dětem?

My vyznáváme takový faktografický, realistický postoj k věci. Toto téma se obvykle komunikuje ve vztahu k nějakým dojemným, nebo obdivuhodným příběhům. A já musím říct, že na děti, ale i na dospělé mnohem více funguje, když jim prostě ukazujete, jak to funguje. Když vezmete tu protézu, ukážete jim ji a oni se mohou na všechno zeptat. My je nechceme vyděsit ani rozplakat, vzbuzovat emoce. Chceme, aby měli možnost si toho co nejvíce vyzkoušet, pochopit, na vše se otevřeně zeptat. Když tam je někdo, kdo dětem odpoví na otázky typu „A jak se najíš, když nemůžeš hýbat rukama? A jaké to je, když tě někdo takhle veze?“ a podobně. Rozhodně z toho nedělat drama a ukazovat, jak se ty jednotlivé situace dají zvládnout.

Plánujete na příští rok další kolo výstavy?

Další kolo rozhodně ne, nechceme dělat chybu filmových tvůrců, kdy je dvojka vždy horší, než jednička. I proto se letos jmenujeme Naše cesta a výstavu jsme hodně změnili. A v dalším roce? Určitě to nebude stejná výstava, i když asi zůstaneme na tom poli popularizace myšlenky, že mezi námi žijí lidé s tělesným postižením, a že stačí relativně málo pro to, aby mohli normálně fungovat: chodit do školy, pracovat, chodit do skauta, jezdit na výlety.

Barbora Nebáznivá – Bája

Výstava NAŠE CESTA

Interaktivní výstava Naše cesta je součástí dlouhodobé kampaně s názvem Chodící lidé, která si klade za cíl přiblížit veřejnosti život lidí s postižením. Na výstavě si tak můžete na vlastní kůži vyzkoušet některé běžné životní situace, se kterými se během dne setkává člověk na vozíku, nevidomý či neslyšící člověk. Zkuste si pohybovat se na rušné ulici, doma nebo si vyzkoušejte některý ze sportů, které hrají lidé s postižením!

Výstava je otevřena každý všední den od 9 do 17 hodin (o víkendu od 9 do 18 hodin). Vstup je ZDARMA.