Skautský svět: Dvě odpovědi na Těžkou otázku Junáka

1. 7. 2015

SkSv14_titulkaV červnovém vydání časopisu Skautský svět vyšly v rubrice Agora dva texty odpovídající na jednu z tzv. Těžkých otázek Junáka, která zní: Do jaké míry chceme odstraňovat různé limity pro vstup dětí do Junáka?

Těžké otázky jsou součástí Strategie Junáka do roku 2022. Těžké otázky, a především odpovědi na ně, nás mají ujistit, že všichni vnímáme směřování Strategie 2022 totožně, dovedeme si představit, jak bude Junák v roce 2022 vypadat a umíme to shodně pojmenovat.

Všechny otázky i podrobné informace o tom, jak se můžete zapojit do jejich odpovídání najdete na webové stránce: http://strategie.skauting.cz/otazky/

JOB: NECHCI SE ZAMĚŘOVAT JEN NA LIMITY A BARIÉRY

Zmíněná otázka směřuje k potřebám konkrétních dětí, potřebám oddílů a společnosti. Obecně ji považuji za jednu z nejzásadnějších, protože odpověď na ni může udávat směr i v dalších agendách (např. organizační struktura, personalistika, minimum skautingu, poradenství).

Byl bych ale mnohem raději, kdyby samotná otázka zněla trochu jinak, například: Jakým způsobem umožnit, aby každé dítě, které chce být členem Junáka, jím mohlo být? Nechci se při přemýšlení o tomto tématu zaměřovat na to, jaké jsou limity a bariéry. Raději bych řešil, kam se do roku 2022 můžeme a chceme dostat v oblasti podpory (vedoucích oddílů i oddílů samotných). Důležité přitom bude rozlišit, jaké situace v souvislosti s udržením či přijetím nováčka do oddílu by měl být schopen vyřešit sám vedoucí, s jakými by měl být nápomocný někdo ve středisku a kdy už by měly podporu poskytnout vyšší organizační jednotky.

Je podle mě žádoucí směřovat ke stavu, kdy má vedoucí oddílu vždy možnost žádat o podporu s přijetím nového člena. Junák bude takovou podporu (od mentoringu, poradenství až po supervizní setkání) zajišťovat v dostatečné míře a vedoucí budou o možnostech této podpory podrobně informováni. Zásadní odpovědností vedoucího oddílu je rozhodnout o přijetí či nepřijetí člena oddílu. Tato odpovědnost nemá být zmíněnou podporou nijak dotčena.

Vedoucí by měl být vždy tím, kdo o členství rozhodne a neměl by být omezován v tom, jaké dítě do oddílu přijme. Nejhorší by bylo stanovit, jaké děti do Junáka mohou a jaké ne. Pokud vedoucí v souvislosti s příchodem nového člena cítí nějaké limity, měl by být připraven je odstraňovat.

Nenechávejme ale práci na jejich odstraňování jen na něm samotném, nabízejme mu patřičnou podporu. Ještě jedna věc mi v souvislosti s tímto tématem, otázkou a debatami o ní v Junáku běží dlouhodobě hlavou. Odstraňování zmíněných limitů a zájem mít v oddílech děti s náročnějšími potřebami není charitativní činností, altruismem ani dobročinností. Je to něco, co je (mělo by být) běžné a normální. Myslím, že chceme mít oddíly, které jsou zrcadlem společnosti. Společnosti, ve které chceme žít, společnosti, která má hodnoty, na kterých chceme, aby stála.

Vít Masopust – Job, člen Náčelnictva Junáka, vedoucí odboru Skauting pro všechny
VEZÍR: SÍLA JUNÁKA JE V JEHO PRESTIŽI, NEJEN V POČTU ČLENŮ

Jsem, možná trochu neuctivě, přesvědčen, že některé „těžké otázky“ si Junák a obecně skauting pokládá už od svého vzniku, odpovědět na ně umí, ale k realizaci odpovědí se musí znovu a znovu aktivně vracet. Protože jsme přesvědčeni, že náš systém je nejen účinný, ale především pozitivní, chceme mít vliv na výchovu celé populace. Proto nechceme nikomu filtrovat přístup do oddílů a družin, proto chceme mít oddíly pokud možno všude. To však může vést a často vedlo k vytrácení hodnotových ideálů, často postátnění a deformaci, posunu priorit, bagatelizaci některých dovedností. Vzpomeňme na odmítnutí návrhu z r. 1948, aby Junák byl na všech školách, následně úroveň předlistopadové pionýrské organizace (do soudobého Pionýra se opravdu netrefuji), s bývalou masovostí se dodnes perou kupř. jednotlivé harcerské svazy.

Nabízet, nikoli rozdávat

V době naší velké euforie třetí obnovy Junáka už angličtí skauti řešili dilema „lepší skauting pro méně dětí nebo horší skauting pro více dětí“. Jsem přesvědčen, že tuto těžkou otázku si budou klást i další a další generace skautských činovníků, vlastně je to i příčina existence dalších českých skautských organizací.

Můj názor je vcelku jednoduchý: Jestliže si v poslání Junáka klademe za cíl „podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí“, máme nabízet, nikoli rozdávat. Kdo dostane něco zdarma, zpravidla to odloží. Kdo si vezme něco nabízeného sám, alespoň se s tím seznámí. Kdo si musel něco vydobýt, ponechá si to.

Takže k oddílům: Mít je všude tam, kde máme k dispozici ochotného a připraveného vedoucího (to pořadí je určující). Mít oddíly tam, kde se podařilo vzbudit zájem. Oddíly s malým počtem členů nerušit, jsou-li v místě samy. Věnovat jim pozornost, organizační a výchovnou pomoc mj. výchovnými zpravodaji.

K členům: Junák je a musí zůstat výběrovou organizací v tom smyslu, že si jej vybírají sami členové. Proto od jeho počátku existuje nováčkovská zkouška, jejíž jediným smyslem by nemělo být seznámení se slibem a zákonem ve smyslu skautských principů, nebo dokonce jen ověření nováčkových znalostí, dovedností a postojů (moderně: úrovně kompetencí). Nováčkovská zkouška by měla samému nováčkovi ukázat, zda skauting (nebo život konkrétního oddílu) je to, co „chutná rybě“. A pozor! Vlče se světluškou, tím méně předškoláci, ještě nejsou skauty!

Od nás se nevyhazuje

V mém vůdcovském životě se osvědčila zásada „od nás se nevyhazuje“, neboli nedělat filtr při přijímání, filtrem je vlastní oddílový život. Komu zachutná přinejmenším kamarádstvím, samovolně se přizpůsobí (věřím, že k lepšímu, byť náročnějšímu). Kdo nezapadne, odchází sám a my mu popřejme úspěch v jiném prostředí.

S tím souvisí i integrace dětí se znevýhodňujícími podmínkami. Vím, že existují oddíly tímto směrem jaksi zaměřené či specializované, ale já bych si to netroufl. Je to podobné zařazování dětí do speciálních nebo běžných tříd. Měl jsem v oddíle a přístavu „absolventy“ zvláštních škol, skauty s ADHD, alergiky na lepek, dokonce epileptiky (jsme vodáci!).

Nejlepší byla vždy prostá integrace mezi ostatní. Chlapec či dívka tak neměli pocit, že se o ně někdo musí starat s mimořádnou péčí, posádka (vodní družina) to vždy brala jako výzvu, kterou musí překonat společně a samozřejmě. Dělávali jsme i společné akce oddílu s dětmi Jedličkova ústavu, kde soutěžní družstva byla mixem půl na půl. Vzpomínám i na jeden tábor, kdy nás navštěvovaly modřanské skautky se svou nechodící světluškou. Drandily s ní na obyčejné kárce a všechny (i ona) přitom vřískaly nadšením.

Junák, potažmo skauting podle mého mínění není silný počtem svých členů, ale svou prestiží, kterou vidím i ve vůli a schopnosti překonávat obtíže.

Vladimír Cvrček – Vezír, emeritní hlavní kapitán, člen Náčelnictva Junáka, kapitán oddílu dospělých přístavu Flotila Liberec